Jak kdyby mi někdo něco říkal. Informace o budoucnosti a minulosti protkané přítomností. Znáte to? Já už to tak mám od malička. Vždycky jsem uvažovala nad tím, zda jsou myšlenky moje, nebo odkud jsou. Do dneška nevím. Čím víc vím, tím víc vím, že nevím. Mé poslání nebylo vždy mým povoláním. Musela jsem skoro umřít, abych jej začala žít. A doprovodit tu nejmilovanější osobu na její poslední cestě, abych si to znovu uvědomila. Stává se mi, že to znám, protože jsem tam taky byla. Proto ti můžu ukázat cestu, pokud chceš.
Jako malá holka jsem pozorovala, jak se mé myšlenky v čase naplňují v realitu a že mé pocity nikdy nelžou. Přišla jsem si jak z jiné planety. „Jsem mimozemšťan, vyvolená, anebo spíš vědma?“, ptala jsem se sama sebe a snažila se přijít na kloub tomu, co to je, jak to funguje, anebo kdy to naopak nefunguje. Nejdříve jsem slýchala krátké fráze, čísla, a pak věty podobné, jak jsme zvyklí mluvit mezi sebou mluvit. Později se přidaly obrazy a další vize.
Vždycky o mně říkali, že umím pokládat zajímavé otázky a taky, že jsem odjakživa byla zvídavá, přemýšlející, komunikativní a tak zvláštně moudrá. Sama jsem nerozuměla tomu, kde se to ve mně bere. Vždyť tolik zkušeností ještě nemám, běželo mi hlavou vždy, když jsem si povídala s někým starším, kdo mi na konci hovoru děkoval. Já jsem byla taky pokaždé vděčná, nejen za projevení důvěry, ale samotnou mě to povídání obohacovalo. Nestačila jsem se divit, jaká moudra ze mě vychází. Odkud ale přichází?
Přes to všechno jsem ale na věci dotýkající se mystických a spirituálních věcí nevěřila. Informace od dospělých, učitelů a ostatních, mi často nedávaly smysl. Při reiki jsem nic necítila, musím přiznat. Snažila jsem se něco cítit, snažila jsem se i to nechat volně plynout, ale nikdy nic. A tak jsem zůstala se svými předtuchami, intuicí, myšlenkami a hlasy.
Až budu velká, chtěla bych být zpěvačkou a tanečnicí. Ty jednou budeš psycholožka, říkávala mi babička. Sehrála v mém životě významnou roli. Procestovaly jsme spolu kus světa. Spávaly jsme po hotelech, motelech, chatkách, karavanu, autě, stanu i pod širákem. Prohloubila můj vztah k přírodě. Ukázala mi alternativní medicínu. Seznámila mě s hladověním a půsty, různými přístupy ve stravování, otužováním, astrologií, dechovými cvičeními, 5 tibeťany, urinoterapií apod. Absolvovaly jsme spolu kurz Wim Hofovi metody a aktivně se vzdělávaly v oblastech, které mají člověku zlepšit život. Babičky světový dosah v opravdu užitečných věcech byl neskutečný a jak ji měli všude po světě rádi, kézby jste to mohli vidět. Kamkoliv jsme přijeli, všichni nás zvali k sobě domů.
Kromě cestování jsem byla vedena ještě ke studiu. Běž raději studovat, makat budeš celý život, slýchávala jsem často. Po dlouhém váhání mezi naprosto odlišnými obory jsem šla racionální cestou a vystudovala podnikovou ekonomiku, management a marketing. V rámci studia jsem si na střední i vysoké škole vždy vybírala volitelné předměty jako je psychologie, komunikace a přidružené. Práce v rodinné pohřební službě by byla na kapitolu samotnou, ale měla obří vliv na mou práci s lidmi. Setkávat se s rodinami v těžkých chvílích jejich života je výzvou odehrávající se na tom nejkřehčím ledě. Pro známé i neznámé lidi jsem byla vždy vrbou a zároveň průvodcem, rádcem.
Kolem 22 roku jsem se ocitla tváří v tvář smrti a kromě selhávajících orgánů jsem měla pocit, že jsem tak trochu selhala i já. Plním přání jiným, ale nikoliv sobě, mi došlo už v nemocici. Celá ta zkušenost mi otevřela dveře k východnímu směru myšlení a uvažování o světě. Probudila se ve mně touha začít plnit své sny. Před očima se mi nejčastěji zjevovaly obrazy z cestování s babičkou a vize z míst, kde jsem asi ještě nikdy nebyla. V jedné z nich vidím svou tvář dokonce o několik let starší, tmavší vlasy, černý batoh, ale pěšky nejdu. Vidím své torzo, prašné serpentýny a hory jak v džungli. Tolik věcí, co jsem chtěla zkusit a pořád to odkládala. A tak místo svatby začala jízda jménem můj život. Po zotavení jsem se vrhla do všeho, co mě jen napadlo. Vedle studia jsem v každé volné chvíli cestovala a vzdělávala se v oborech, které naplňovaly nejen mou mysl, ale i srdce. Bylo mi řečeno, že příčinu selhání nezjistili a když se to bude opakovat, už to asi nebude mít tak šťastný konec, že tohle byl zázrak a už mám vybráno. A tak jsem žila každý den tak, aby až jednou budu umírat, abych ničeho nelitovala a abych umřela šťastná.
Po škole jsem se vydala opět do světa, ale v rámci jistého tlaku ze strany rodiny jsem se vrátila. Kariéra má před životem přednost přece. Stal se ze mě projektový manažer, a doma se to uklidnilo. Při oslovení paní inženýrko Bíbová jsem ale necítila, že tvořím život, který bych chtěla žít. Tohle není moje poslání přece. Mimo tehdejší práci jsem se stále častěji věnovala lidem, kterým povídání se mnou měnilo pohled na svět a život v něm. Je to neuvěřitelný pocit, když ve vás má někdo důvěru. Otevře se, svěří se. Každý příběh je unikátní, a proto i já se s každým učím. Dnes nejsem tím, kým jsem byla včera, a proto díky patří také vám.
Po rozvolnění tehdejších restriktivních opatření jsem se vydala na další cestu světem. Do té doby jsem vždy podnikala párkrát do roka cesty v rozsahu několika týdnů a vracela se do ČR za rodinou. Hlavně tedy babičkou, pokud jsme právě necestovaly spolu. Již od mé střední školy měla nevyléčitelnou rakovinu. Doprovázení v průběhu nemoci, na její poslední cestě a doba po jejím odchodu pro mě byly dalšími transformačními milníky. Každá etapa jejího odchodu byla tou nejtěžší zkouškou, kterou jsem kdy prošla. Zárověň se mi jejím odchodem změnil život. Zase. Z původně planovaných dvou měsíců byly čtyři a z těch pak celý rok, dva. Teď jsem třetím rokem ve světě. Za tu dobu jsem žila v SUV, pak s šamanem v horách, taky na farmě a v luxusním domě kousek pár minut od moře a najednou jsem se ocitla v jeskyni, na pláži a v horách. Stalo se z toho půl roku bez střechy a zdí. Nevyměnila jsem to za stan, ale nebe nad hlavou. Vize byla vydat se po zemi do Vietnamu. Jak to dopadlo si můžete poslechnout v podcastu, který brzy vyjde. Proč to ale všechno píšu? Jak se to týká právě vás? Začala jsem se věnovat lidem ze všech koutů světa, v různých věkových kategoriích, s rozdílnými příběhy, zvyky a kulturou a otevřelo mi to srdce a mysl víc než kdy před tím. Nesmírně si vážím každého setkání.
Ať už tomu budeme říkat terapie, konzultace, nebo čistě jen povídání. Funguje to.
V mém osobním životě jsem objevila sílu meditace. Nejdřív jsem ale musela pochopit, co to vlastně je. Byla jsem přesně z těch, kteří seděli a linčovali se za to, že jím nejde udržet hlavu prázdnou. Prošlo mi pod rukama a v podstatě i tělem spousta způsobů, jak meditovat. Dnes už tohoto stavu dosahuji bez velkého úsilí, a tak nabízím statické i dynamické meditace. Po zařazení meditační praxe do svého života jsem změnila názor na energetické léčení, ke kterému jsem byla dlouhá léta skeptická. Nakonec jsem sama prošla několika kurzy. Pránické léčení od té doby praktikuji jak samostatně, tak jako doplněk k sezením.
Následovala práce se skupinami. Pořádám ženské kruhy i smíšené. Nejen povídaní, ale i společná praxe. Kombinuji sdílení s pohybovou terapií, meditace s dechovými cvičeními, vizualizaci s prací se smysly a elementy a další skvělé nástroje seberozvoje.
Osvědčila se mi terapie tancem, který mi byl odjakživa blízký a v průběhu let se mi otevřely brány autentického pohybu, který naopak probíhá v naprosté tichosti. Za ohromně léčivé považuji i umění jako takové, nejbližší je mi hudba – hra na nástroje, zpěv, jammování ve skupině, dále pak tvorba vlastníma rukama, ať už malování či jiné tvoření. Mým největším darem je sdílet obsah, který mnou prochází. Být nástrojem pro konání vyššího dobra. Ukazovat lidem směr na cestě k sobě.